Studie o komunikačních strategiích dokumentaristů zemí východního bloku v době tzv. přestavby. Dokumentární film byl jednou z platforem projevů kritického myšlení, v souvislosti s otevíráním sovětských archivů po roce 1986 bylo natáčet i tabuizovaná témata (stalinistické období, procesy apod.), a novodobé problémy (odpor mladé generace k hodnotám socialismu, projevy individualismu, šikana a násilí v armádě, ekologické problémy apod.) díky návratu metody tzv. film-anketa.
Text v mnoha úhlech pohledu charakterizuje tzv. ezopovskou řeč, jíž dokumentaristé komunikovali se svými diváky a definuje i tzv. podvratnou kameru jako jednu z funkcí dokumentu té doby.