Abstrakt
Se vznikem prvního Ústavu pro hluchoněmé v Praze v roce 1786 je úzce spjato používání posunové řeči (respektive českého znakového jazyka) ve výuce a to až do roku 1932, kdy bylo oficiálně zakázáno. Tento článek přináší přehled dobových pojednání o českém znakovém jazyce, která se doposud podařilo nalézt.
Blíže se pak zaměřuje na texty, které obsahují slovní popisy dříve užívaných znaků, a umožňují nám odhalit jejich vizuální motivovanost, která se stává jejich postupným historickým vývojem nejasnou. Pravděpodobně nejstarším a také nejrozsáhlejším zdrojem znaků je kniha z roku 1834 Unterrichte der Taubstummen in der Lautsprache nebst einigen Bemerkungen über die Geberdenzeichen der Taubstummen od Jan Mückeho, která obsahuje slovníček se slovním popisem 261 znaků, rozdělených do tematických skupin Jídlo a pití; Oblečení a k tomu náležící předměty; Domácí zařízení a nábytek; Psací potřeby a hračky; Nářadí; Různé, často se vyskytující předměty; Zvířata; Lidé; Slovesa.
Za první česky psané pojednání o znakovém jazyce lze považovat článek O hluchoněmotě od Václava Staňka, otištěný v roce 1846 v Časopise českého musea. Za významnější zdroj informací však pokládáme šest knih z let 1890-1907, které obsahují kapitoly věnované posunové řeči a popisují některé tehdy užívané znaky.
Autory knih byli učitelé Karel Škornička (Výchova a vyučování hluchoněmých), Karel Huleš (O vychovávání a vyučování hluchoněmých), Karel Malý (Děti hluchoněmé, nedoslýchavé, jakož i poruchami řeči stižené ve škole obecné; Hluchoněmost) a Josef Kolář (Návod ku předpravnému vyučování dítek hluchoněmých ve škole obecné; Jak zacházeti s dětmi hluchoněmými). Článek přináší podrobnější popis těchto textů viděný optikou současných poznatků lingvistiky znakových jazyků.