Stať se soustředí na rozbor rozdílných přístupů v rámci repatriačního procesu v poválečné Bosně a Hercegovině, konkrétně na srovnání dvou nejfrekventovanějších: institucionálně řízené repatriace, tj. dirigované z pozice tzv. mezinárodního společenství a s ním kooperujících organizací (především UNHCR) a iniciativy veskrze spontánní, tedy realizace návratu utečenců bez výraznější angažovanosti a podpory západních představitelů. Studie analyzuje jejich význam, vliv a dopad na cílenou obnovu multietnického složení země.
Na příkladu dílčí sondy v podobě případové studie analýzy průběhu repatriace Bosňáků do okresu Prijedor budou ukázány jak silné a slabé stránky obou těchto avizovaných pojetí repatriace utečenců.