Abstrakt
Vývoji uměleckých sbírek básníka Jiřího Karáska ze Lvovic a expozici jeho galerie v pražském Tyršově domě, veřejně přístupné od roku 1925, byla dosud věnována pozornost převážně v obecné rovině. Karáskova koexistence s Československou obcí sokolskou a jeho snahy o vybudování specificky slovanské sbírky dosud unikaly konkrétnějšímu badatelskému zájmu. Článek sleduje proměny Karáskových sběratelských preferencí od 20. let minulého století a roli jeho blízkých kontaktů s představiteli emigrace z území bývalého carského Ruska pro vývoj akviziční a výstavní politiky jeho galerie.
Popisuje formování koncepce jeho sbírky v kontextu lokálních požadavků na vznik obrazárny slovanských autorů a jeho vymezovaní se proti domněle konkurenčnímu projektu sbírky Slovanského ústavu, iniciované ruským historikem umění a byzantologem Nikolajem Okuněvem. Na základě archivních a sbírkových fondů Karáskovy galerie, které dnes představují jeden z nejvýznamnějších oddílů sbírek Památníku národního písemnictví, sleduje text Karáskovy kontakty s výtvarníky ruského a ukrajinského exilu.
Ty se odrazily v podobě sbírky i expozice jeho galerie, v jejím výstavním programu a v básníkově publikační činnosti. Jiří Karásek ze Lvovic se prokazatelně snažil ve své sbírkotvorné činnosti pokrýt tvorbu výtvarníků emigrantů z Ruska žijících v Československu.
Nejintenzivnější kontakty udržoval s několika autory, především s malířem Platonem Dějevem a sochaři Alexandrem Golovinem a Eugenijem Bržezinským. Propagaci tvorby Dějeva a Golovina se věnoval na stránkách periodik i ve formování stálé expozice své galerie, s Golovinem udržoval kontakt i po umělcově další emigraci do Paříže.