Tím všedním a zároveň jedinečným je obyčejná lidská chůze a lidský běh. Tedy přesněji ekonomicky výhodná volná bipedální chůze.
Ekonomická výhodnost byla zmíněná v předchozím článku. Ostatní člověku blízcí primáti (orangutan, gorila, šimpanz) jsou také schopni dvounohé chůze, ale díky tomu, že jejich pyramidové dráhy nedosahují až k pánevnímu pletenci, je jejich dvounohá chůze a běh velmi neefektivní.
Dalším důvodem nízké efektivity je chybějící adaptace nohy pro dvounohost. Nedostatečná neurologická a morfologická výbava našich nejbližších příbuzných (v oblasti krční páteře a velkého týlního otvoru se toto netýká gibonů) pro energeticky efektivní chůzi ovšem odpovídá jejich běžnému pohybovému chování (většinou se pohybují po čtyřech končetinách) a toto chování nevyžadovalo změny, které vyústily v nejvíce ekonomickou lokomoci suchozemských obratlovců na pevném povrchu, tedy ve dvounohou lidskou chůzi.
Pokud si uvědomíme, že proto, aby člověk zredukoval svoji tělesnou hmotnost o 1 kg (mimo ztrát vody), musí ujít 90 km, je efektivita lidské chůze naprosto zřejmá. Podle vědeckých poznatků z posledních 25 let je zřejmé, že podobnou efektivní lokomocí je i běh.
Současné teorie popisují běh jako původní evoluční výhodu pro lov, kdy skupiny lovců dokázaly i díky dokonalejší lidské termoregulaci zvěř uhnat. Ve skutečnosti se však jednalo o přehřátí.
Efektivita termoregulce lovené zvěře byla daleko nižší, než je termoregulace člověka. Člověk dokáže odvést přebytečnou tepelnou energii způsobenou činností svalů prostřednictvím potu. Ten zvlhčí povrch těla a skupenské teplo pro vypařování odvádí z těla tepelnou energii.