Abstrakt
Tato stať navazuje na Českou literaturou nedávno publikované pokusy představit hlavní problémy písemnictví jagellonských Čech. Poněvadž Mikuláš Konáč z Hodíškova (zemř. 1546, http://viaf.org/viaf/83779132/) byl nejen autorem původních děl a překladů, ale především tiskařem, jeví se užitečné zkoumat jeho místo v české kultuře prizmatem obou aktivit společně.
Hlavním rysem Konáčovy spisovatelské a řemeslné tvorby nebyla pouze služba české společnosti, nýbrž v nemalé míře také ambice vyniknout, a to i za cenu rozporů mezi pasivně a pomalu přijímanou raně humanistickou literární a vydavatelskou tendencí a mezi pořád ještě nenaplněnou raně renesanční typografií. Konáč v roli překladatele stál široce rozkročený mezi středověk a novověk, poněvadž takto ho determinovala měšťanská společnost první třetiny 16. století, žijící většinově ještě středověkým způsobem.
Jako živnostník s tvůrčími ambicemi hledal takové vzory, které by vzbudily pozornost potenciálního čtenáře a zároveň napomohly jeho kultivaci, a bylo mu asi lhostejné, z jakých kulturních oblastí a z jak vzdálené minulosti pocházejí. S ohledem na čtenáře významně posílil funkci předmluv, dedikací a jiných knižních paratextů.
Také nepatrně rozšířil žánrové spektrum soudobé literatury. Jevy, které byly minulými generacemi badatelů označeny jak u Konáče, tak i v písemnictví jagellonské éry za humanistické, však pokládáme za projevy domácího irénismu.
Konáčovo pojetí se s tímto evropským myšlenkovým proudem shoduje v důrazu na obecné dobré a na křesťanskou morálku, avšak rozchází se s ním v netolerantním postoji k Jednotě bratrské nebo luterství. Ze starších dob přežívající, avšak poněkud konfliktní termín ""národní humanismus"" navrhujeme nahradit nově zavedeným výrazem ""proto-obrození"" měšťanské části společnosti.