Abstrakt
Článek se zabývá společenským jevem, který vyjadřuje fakt, že člověk má tendenci se skrývat za masku. Za maskou si člověk žije svůj vlastní život, zatímco navenek hraje určitou roli.
Toto rozpoložení si však bere svou daň. Nejen v destabilizaci duševního života, nýbrž i ve společenských vztazích, a v posledku také ve vztahu člověka s Bohem.
Navzdory tomu, že tento problém by spíše měly reflektovat vědy, jako jsou sociologie nebo psychologie, také teologie má k tomuto jevu co říci. Teologie vnímá člověka jako obraz Boží, jenž je Bohem pověřen správou země.
Reflektovaný problém se tedy týká nejenom člověka samotného, nýbrž i jeho aktivit spojenými se správou země. Tím že si člověk nasazuje masku, hraje někoho jiného.
To v posledku znemožňuje realizaci či vyjádření sebe sama a tím i obrazu Božího, který člověk v sobě nosí. Nedochází tak k autentickému projevu člověka, nýbrž toliko k pomyslné hře.
Inspirací k reflexi tohoto jevu je antické drama, které vyjadřovalo základní lidskou skutečnost. V tehdejším řeckém myšlení nebyl prostor pro svobodné a autentické sebevyjádření člověka, nýbrž pouze nutnost, které se člověk musel podřídit.
Proto řecké divadlo vyjadřovalo tendenci člověka se schovat za masku, kde člověk mohl být sám sebou a žít si vlastní život, zatímco navenek hraje roli, která odpovídá společenskému očekávání. Avšak tento čin znemožňuje vzájemné sdílení se s bližními, znemožňuje kontakt s Bohem.
V neposlední řadě pak znemožňuje realizaci člověka při správě - proměně tohoto světa. Teologie, zejména patristická tradice, však poukazuje na to, že řešení tohoto problému spočívá v odnětí masky a opětovné navázání vztahu se sebou, s bližními, i s Bohem.