První ústavy pro choromyslné v Praze a Brně byly budovány v rámci tzv. direktivních pravidel Josefa II. na konci 18. století. Pinelem a Esquirolem inspirované principy tzv. humánní léčby choromyslných se v českých zemích realizovaly v dalších stavbách ústavů zejména v druhé polovině 19. století, kdy se stalo úkolem zemských samospráv uspokojit nesmírně zvýšenou poptávku po umístění duševně nemocných.
Mnohdy se improvizovalo a přestavovaly se staré objekty, ale bylo postaveno také několik ústavů, které se ctí snesly evropské srovnání. Přesto se musely po celou dobu své existence potýkat se stále stoupajícím nedostatkem míst a rovněž s kritikou směřující proti samé jejich podstatě.
Vědeckému oboru tento trend prospíval, přesto pochybnosti, kdo do těchto ústavů patří a co tam pro něho může být uděláno, do jisté míry přežívají dodnes.