Abstrakt
Článek se zabývá otázkou práva na dobré zákonodárství v judikatuře českého Ústavního soudu a německého Spolkového ústavního soudu. Cílem článku bylo zodpovědět otázku, zda zákonodárce dluží svým voličům pouhý zákon či zda je nad rámec toho zavázán tvořit zákony "dobré" a "správné".
Za účelem dosažení tohoto cíle je v úvodu věnována pozornost otázce rozlišení vnějšího a vnitřního zákonodárného procesu. Zatímco vnější zákonodárný proces představuje pravidla formálního postupu při přijímání zákona, která jsou zakotvena v právním řádu a upravena právními normami, pravidla vnitřního zákonodárného procesu mají vést zákonodárce k tomu, aby vznikalo právo kvalitní, dobré a spravedlivé.
Pro účely článku však pravidla vnějšího zákonodárného procesu a legislativní techniky zůstávají stranou pozornosti. Text se ve své první části zabývá tím, jaké vlastnosti má mít z pohledu německého Spolkového ústavního soudu právo tvořené zákonodárcem.
U jednotlivých vlastností je vždy nabídnuto také srovnání s judikaturou českého Ústavního soudu. Další část textu se pak věnuje jednotlivým povinnostem zákonodárce dovozeným judikaturou Spolkového ústavního soudu a snaží se nalézt jejich ekvivalenty v rozhodnutích českého Ústavního soudu.
Na základě tohoto rozboru se článek ve své poslední části pokouší zodpovědět otázku, zda skutečně existuje povinnost dobrého zákonodárství a jaké konsekvence by taková povinnost s sebou přinášela.