Indukční, neoadjuvantní terapií označujeme takovou léčebnou modalitu, která předchází onkochirurgickému výkonu. Její klinická aplikace v onkologii započala v 80. letech a rozšířila se v následujícím desetiletí minulého století.
Od té doby indukce našla větší či menší uplatnění v komplexní léčbě maligních nádorů na většině onkologických pracovišť. Indukce prochází stále svým vývojem, upřesňují se indikace, výběr pacienta, její zahájení a timing operace po ukončení indukce.
Optimální algoritmy s indukční léčbou jsou předmětem zkoumání řady studií. Onkochirurgovi a klinickému onkologovi přinesla metoda indukce u karcinomu prsu (KP) řadu pozitivních zkušeností.
A hlavně - přínosná je především pro pacienta. Významně se zvýšilo procento celkových odpovědí na systémovou léčbu (ORR).
Především se ale navýšila četnost kompletních klinických odpovědí (cCR) a kompletních patologických odpovědí (pCR).Kromě maligního nádoru mléční žlázy si indukční léčba našla své pevné místo v algoritmu komplexní léčby lokálně pokročilých nádorů v oblasti gastrointestinální /pokročilé malignity jícnu, žaludku, rekta, jater aj.). Rozhodnutí k indukční léčbě respektuje stadium nádorové choroby a biologické parametry jednoho každého nádoru.
Kromě extenzivního histologického vyšetření respektujeme výsledky molekulární a genetické analýzy. V genotypu nádoru zcela určitě najdeme mnoho nových poznání a možností jak, kdy a čím maligní nádory účinně léčit.
V onkologické praxi pod pojmem neoadjuvance myslíme především systémovou léčbu. U KP jsou to chemoterapie, hormonální a biologická léčba.