Abstrakt
Pohledem do staroseverského světa můžeme zrelativizovat v naší kultuře pevně zakotvenou představu, že o člověku lze hovořit ze dvou různých, částečně protikladných perspektiv, které nazýváme duše a tělo. Staroseverské myšlení se bez tohoto dualismu zcela obešlo a člověka uchopuje jiným způsobem, jak lze vidět na následující příkladech: Posmrtné tělo: I po smrti, kdy se nám oddělení těla a duše zdá nejmarkantnější, si Staroseveřan tělo uchovává.
Protože tělesnost staroseverských revenantů je pro ně typická a odlišuje je od jiných kultur, přiblížíme si příběhy mrtvých, kteří jedí, vaří, cítí a které je i třeba opakovaně zabíjet! Vnitřní tvar: V této souvislosti je klíčový pojem hamr - podoba, která s sebou nese i vlastnosti. V ságách se setkáváme s zvlášť nadanými osobami, které dokázali brát na sebe více podob a jejichž hamr se mohl příležitostně pohybovat se přes velké vzdálenosti v podobě zvířete či člověka.
Takže právě tvar, který my si s hmotou pevně spojujeme, šlo myslet jakožto od těla oddělitelný, a naopak: i vnější podoba byla individuu vlastní a jistým způsobem ho určovala. Pohyb: Život je neustálou změnou a stejně tak jako v ságách nenajdeme statické pasáže popisující stav okolí, nenajdeme ani zmínky o tom, co se s duší děje, když nic nedělá.
Fakt, že Staroseveřan chápal duši v okamžiku její aktivity a nehybná duše zde byla nemyslitelná, může být připomínka toho, že svět inženýrsky vnímaný jako stroj je konstruktem a že přirozenějším obrazem světa je strom, jasan Yggdrasil - svět jako živý, vznikající, proměňující se a zanikající.