V této studii, věnované dalším aspektům Husova poměru k tajemství eucharistie, autor důsledně navazuje na výsledky, k nimž dospěl v předchozím příspěvku, který se zabýval hlavně pravověrností eucharistické nauky betlémského kazatele. Úcta k pravdě velí, aby se nyní na rovině ""bohoslužby slova"" hovořilo také o Husově nekonformním kazatelství, o jeho jen stěží udržitelných míněních, z nichž to nejnepřijatelnější tkví v tvrzení, podle něhož ti, kdo jsou v těžkém hříchu, mají být hodnoceni jako heretici. Autor se dále zabývá konsubstancialismem Jakoubka ze Stříbra.
Na základě poznaného pak konstatuje, že Jakoubkovy postoje nemůže podle svého nejlepšího svědomí hodnotit jako jednoznačně heretické. Ve třetím bodu se věnuje pozornost Husově roli v tak zvané wilsnacké aféře.
V závěrečné části této studie se prezentuje dramatický vývoj postoje betlémského kazatele k podávání eucharistie pod obojí způsobou laikům.