Abstrakt
Ačkoliv dominantní kategorii Marxovy a Engelsovy reflexe sociální reality představuje pojem třídy, nelze ignorovat skutečnost, že oba autoři byli ve svém univerzalistickém přístupu nuceni brát v úvahu i konkurenční formy lidské organizace. Jedním z nejkontroverznějších témat marxistické teorie tak zůstává otázka interpretace národních identit a od něj se odvíjející marxistický postoj vůči nacionalismu obecně.
Klíčové teoretické schéma v tomto ohledu představuje doktrína historických a ahistorických národů, představená Engelsem na stránkách Neue Rheinische Zeitung, jež sloužila jako základní distinktivní nástroj pro odlišení žádoucích revolučních hnutí od těch konzervativních. Právě ultimativnost tohoto vymezení spolu s ambicemi univerzální platnosti marxistické teorie však způsobují, že se Marxova a Engelsova vyjádření k národní otázce často dostávají do kontradiktorických pozic.
Příznačná je v tomto směru především interpretace slovanských národních aspirací, jež byly v případě rakouských Slovanů denunciovány jako neoprávněné reakcionářství, zatímco v polské otázce oceňovány jako nedílná součást sociální revoluce. Tato ambivalence, sahající od nadšené podpory národní emancipace až po otevřené rasistické urážky, nás tudíž staví před otázku, zda postoje obou autorů vycházely z apriorních primordiálních představ o rozdílné kvalitě lidských druhů, či z různě chápaných sociálních rolí v intencích historického determinismu.
Objasnění tohoto problému nám navíc umožní stanovit, zda lze v případě Marxova a Engelsova přístupu vůči slovanské etnicitě vůbec identifikovat určitou koherentní linii.