První kniha Humova Pojednání o lidské přirozenosti, jež poprvé vyšla v roce 1739, patří k nejvýznamnějším dílům západní filosofické literatury. Hume v něm ustanovuje svou originální vědu o lidské přirozenosti, a sice ve vztahu k lidskému poznání.
Přitom radikálním způsobem napadá tradované představy o povaze, funkci a rozsahu lidského poznání a vykládá je na pozadí své asociační psychologie pomocí pojmu víry (belief), dispozice (disposition), zvyku a obraznosti (imagination). Svou kritiku mimo jiné zaměřuje na poznání tradičně chápaného vztahu příčiny a účinku, externality a kontinuity fenomenálních předmětů, identity a trvání vlastního já a na mnoho dalších základních filosofických pojmů.
Důraz je kladen též na nové určení role poznání založeného na pravděpodobnosti. V závěru knihy přivádí Huma skeptické náhledy na schopnosti našeho rozumu k originální formulaci léčivé síly lidské přirozenosti postavené proti melancholii plynoucí z filosofických zkoumání.
První český překlad tohoto spisu, jehož autorem je H. Janoušek je vybaven překladatelovou předmluvou, rejstříkem, rozsáhlým poznámkovým aparátem s komentářem a překladem shrnutí hlavních argumentů spisu, které David Hume sepsal krátce po vydání své knihy, aby ji učinil čtenářsky přístupnější.