Abstrakt
Česká republika je již od devadesátých let konfrontovaná s nejrůznějšími pokusy o změnu vnímání a postavení systému soudní moci. Po sametové revoluci bylo zcela zřejmé, že chce-li Česká republika obstát v oblasti vynutitelnosti práva, fungování soudnictví a budování právního státu, musí se vypořádat s problémy a dědictvím předchozího totalitního režimu, a to vše ve světle kritického hodnocení, jemuž byla podrobována v evropském prostředí.
Následující příspěvek se soustředí na prvky reformy soudnictví, které v současnosti rezonují českou justicí zejména v souvislosti s tzv. změnou soudních map - tj. rozložením počtu soudů a soudců s ohledem na potřeby jednotlivých geografických regionů. Příspěvek identifikuje potřebné změny v ústavní, zákonné a institucionální rovině nezbytné k provedení reformy.
Přetíženost soudů je shledávána jako jeden z klíčových problémů efektivity, nezávislosti a důvěryhodnosti české justice. Příspěvek naznačuje, že řada otázek spojených s personálním složením soudů, přidělováním a nápadem soudních spisů by mohla být vyřešena společně s plánovanou reformou soudní správy a zavedením zastřešujícího reprezentativního orgánu justice - Nejvyšší rady soudnictví.