V první polovině 20. století se Číňané snažili modernizovat svou společnost a snížit tak zaostalost země ve srovnání s koloniálními mocnostmi. Mnozí vsadili na studium moderních vědeckých disciplín a doufali, že s jejich pomocí jednak modernizují materiální a institucionální aspekty čínské civilizace, jednak ustaví mezi čínskými vzdělanci moderní vědecký styl myšlení, nezbytný v konkurenci Západu.
Užitečným prostředkem internalizace moderní vědy se stalo bádání o čínských vědeckých tradicích. Na příkladu tradiční čínské matematiky lze ukázat, že se jí věnovali nejen specialisté, kteří později získali celosvětové uznání jako historici vědy (zejména univerzitní profesor matematiky Qian Baocong 1892-1974 a inženýr železničních staveb Li Yan 1892-1963), ale také celá řada dalších aktivních techniků, matematiků a také humanitních intelektuálů.
Povědomí o významu tradiční čínské matematiky pro chápání čínské kultury a jejího vztahu k vědě bylo posilováno mj. vlivem japonských historiků, kteří razili teorii národního charakteru, projevujícího se i v národní matematice. V tomto příspěvku se zaměřím na analýzu trendů publikací týkajících se tradiční čínské matematiky v letech 1911-1937 a na několika význačných příkladech ukážu, jakou roli čínská matematická tradice hrála pro čínské intelektuály této doby.