Případ Jižního Tyrolska ukazuje, že problém topografických označení představuje více než jen marginální otázku ochrany menšin. Užívání názvu míst v menšinovém jazyku musí být nahlíženo, v kontextu specifických historických a politických okolností, jako důležitý symbol.
Kdo "vlastní" území, má také právo ho pojmenovat. Z historického pohledu slouží Jižní Tyrolsko jako příklad brutálního potlačování národnostní menšiny.
Na druhé straně je dnes Jižní Tyrolsko prezentováno jako úspěšný model autonomie pro dobro všech etnických skupin. Dvojjazyčné topografické značení v němčině a italštině (a částečně také v ládinštině) jsou jedny z nejviditelnějších znaků této autonomie.