Článek je věnován problematice verbální agrese, pozornost byla věnována komunikaci v politickém a mediálním diskursu, analyzovány byly takové komunikační události, ve kterých zvolena strategie, pro niž je příznačná maximalizace poškození komunikačního partnera, který se zde stává protivníkem. Ve všech ukázkách byla identifikovatelná verbální agrese, ať už v podobě explicitní nebo implicitní, přiřadit tyto jevy k nezdvořilosti by ale nebylo dostatečně výstižné, protože nezdvořilost je především věcí interpretace na straně adresáta a může u ní jít jen o nedostatek zdvořilosti, resp. může jít i jen o nezáměrnou odchylku od komunikačního standardu.
V uvedených ukázkách šlo vždy o záměr, který byl v dané komunikační výměně jasně rozeznán a jako na agresivní na něj bylo reagováno. Nezdvořilost a verbální agrese se tedy nejeví jako prvky jednoho kontinua (v němž by verbální agrese představovala vyhrocenou nezdvořilost), ale spíše jako jevy paralelní, které se ovšem často překrývají.
Nezdvořilost může užívat různých strategií, zaměřovat se na poškození různých aspektů osobní identity adresáta, zatímco verbální agrese je primárně pouze útočná - mluvčí prosazuje vlastní agendu nebo brání svou pozici, aniž by zohlednil stanovisko komunikačního partnera, i když si je zjevně nebo velmi pravděpodobně uvědomuje, a tomuto útočnému zaměření komunikátu jsou všechny jeho další aspekty podřízeny. Ukazuje se také, že aplikovat hodnotící chápání agresivní komunikace je bezpředmětné, protože vztahový mechanismus fungující v jednotlivých komunikačních událostech často jinou než agresivní reakci nedovoluje.