Článek se pokouší nabídnout čtení Borgesových textů skrze teorii romantické ironie. Nejprve stručně načrtvává dějiny ironie, počínaje Platonem, přes pozdní antiku a její převážně rétorické pojetí, jakožto způsob vyslovování skrze protiklad.
Skutečným zaměřením článku je ironie romantická, konkrétně názory Friedricha Schlegela, který byl jedním z hlavních teoretiků německého romantismu. Borgesovy texty se článek pokouší číst skrze dva Schlegelovy fragmenty, které nabízejí kontrastní a navzájem se doplňující možnosti výkladu.
První fragment ironii situuje do blízkosti chaosu a možnosti, ten druhý ji považuje za neustálou parabasis.