Organizační stabilita politických stran je vnímána jako jeden z klíčových indikátorů kvality demokracie. Jak však ukazuje poslední vývoj stranických systémů v nových demokraciích, významných volebních zisků dosahují také subjekty bez výraznější organizační kontinuity, které se naopak proti zavedeným politickým stranám vymezují.
Tyto nové politické strany staví zejména na personalizovaném způsobu vedení a vyu žívání pokročilých technik politického marketingu. V rámci české odborné debaty byl tento jev doposud zkoumán zejména prostřednictvím indikátorů stability stranického systému, jako jsou např. agregovaná volatilita nebo fragmentace.
Méně pozornosti bylo naopak věnováno rozdílům v organizační struktuře jednotlivých stran. Příspěvek si tedy klade za cíl odpovědět na otázku, jak probíhá proces institucionalizace u rozdílných typů politických stran a který z možných vzorců institucionalizace vede k ukotvení politické strany ve stranickém systému.
Jako analytický rámec je využita teorie institucionalizace politických stran, která je pojímána jako multidimenzionální koncept schopný postihnout organizační variabilitu nejen při vzájemném srovnání jednotlivých aktérů, ale i při jejich vývoji v čase. Empirická část práce zahrnuje systematickou analýzu devíti parlamentních politických stran v rámci tří volebních období (2006 - 2013).
Vedle volebních statistik analýza pracuje s daty z výročních finančních zpráv, údaji o počtech členů a výstupy ze sociologických šetření Comparative Study of Electoral Systems.