Abstrakt
Medicína je specifickým oborem, který čerpá nejen z empirických poznatků přírodních věd, ale též z principů věd humanitních, i skutečnosti, že zdraví a nemoc nejsou jen kategorie výlučně přírodovědné, ale i hodnotové a proto je nutno zachovávat proporcionalitu mezi oprávněnými požadavky biomedicínského výzkumu a etickými nároky na něj a mezi morálními imperativy lékařské praxe. To je právě prostor pro etiku a etický přístup k řešení nejasných nebo sporných otázek našeho konání, otázek veřejností dnes velmi citlivě vnímaných, často vedoucích ke ztrátě důvěry nejen ve zdravotníky a zdravotnictví, ale i v celý společenský systém.
Principy etického rozhodování v medicíně, hygienu a epidemiologii nevyjímaje, spočívají na dvou základních předpokladech: prvým je profesionální etika odpovědnosti, která zajišťuje kvalitu péče s vysokým stupněm odbornosti lékaře při poskytování pomoci a zábraně možných škod (primum non nocere) a druhým je právo na sebeurčení (autonomie jedince) s právem na informovanost - to je souhlas jedince informovaného pro něj srozumitelným způsobem nejen o plánovaném diagnostickém, léčebném a příslušném preventivním opatření, ale i v případě epidemiologických studií vztahu prostředí a zdraví jeho informovaného souhlasu k jeho účasti ve studii, jejíž by měl být subjektem. Článek se zabývá metodickými otázkami etických přístupů ke zdravotním problémům s důrazem na hromadně se vyskytující infekční a chronické nesdělné nemoci z hlediska šancí jejich prevence.