První část příspěvku rozebírá historickou podmíněnost gramatické orientace výuky lékařské terminologie, která je pro české i slovenské prostředí typická. Následuje výčet nejvážnějších problémů vyplývajících z této gramatické orientace.
Jsou jimi především sdružování věcně nesourodé a často medicínsky irelevantní slovní zásoby, nedostatek empirie při sestavování obsahu učebních textů, preference formálních jazykových znaků termínu před jeho věcným obsahem a neochota popisovat reálný stav v praxi užívané terminologie. Na základě řečeného autor dospívá k přesvědčení o nutnosti inovací ve výuce řecko-latinské lékařské terminologie, které by přiblížily její obsah praktickým potřebám budoucích lékařů a které by napomohly učinit z terminologických kurzů plnohodnotný předmět medicínského kurikula.
Je však přesvědčen, že pokusům o rekonstrukci výukového obsahu musí předcházet široká debata odborníků z řad učitelů terminologie, ale i lékařů vedoucí ke konsensuálnímu formulování základních výukových cílů. Jedině z precizně formulovaných cílů lze vyvozovat návrhy inovativních obsahů.
Poslední část příspěvku přináší autorovy představy o potenciálních cílech výuky. Jsou jimi: 1) Získání základních terminologických kompetencí. 2) Získání poznatků o charakteru lékařského odborného jazyka. 3) Prohloubení kulturně-historických znalostí.
Z takto formulovaných cílů autor následně vyvozuje jim odpovídající obsahy, resp. tři potenciální výukové koncepce. V prvním případě by se výuka soustředila pouze na izolovaný lékařský termín latinského či řeckého původu.
V případě druhém by rozšiřovala svůj záběr na popis lékařského jazyka v celé jeho komplexnosti. V posledním případě by studenti nabývali vedle základních jazykových kompetencí též poznatky kulturně-historické.