Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci mohou být z perspektivy historické sociolingvistiky metaforicky označeny jako ""nesoužití"". Od poloviny 18. do poloviny 20. století pojímali Češi svou řeč jako fetiš ve strukturně-antropologickém slova smyslu.
Přestože se projevy tohoto fetiše měnily, zůstávalo jak subjektivní vnímání jazyka jako kódu, které nahrazovalo politiku, tak kontrast mezi explicitními a implicitními postoji, které mluvčí zastávají. Tento příspěvek analyzuje specifické sociolingvistické dimenze česko-německých vztahů v posledních 200 letech.