Svět "čistě umělecké koncepce" a "univerzálního umění ducha": Max Dvořák a Karel Teige mezi fenomenologií a surrealismem
Abstrakt
Na počátku čtyřicátých let 20. století se teoretik české avantgardy Karel Teige vrací ke koncepci dějin umění Maxe Dvořáka, totiž dějin umění jako ""dějin ducha"". Od konce třicátých let 20. století se Teige intenzivně zabýval podstatou tzv. imaginativního (nebo, jeho terminologií, fantazijního) umění a své studium a rozbory, které chtěl syntetizovat v rozsáhle koncipované, ale nedokončené práci Fenomenologie umění, jej vedly k názoru, že podstatu imaginativn ího umění tvoří vizualizace ""duchových forem"" vnitřního modelu.
Je to především zásadní proměna vztahu k vnějšímu světu ve smyslu zvnitřnění smyslového vnímání, smyslových vjemů, jejich proměna v duchovní útvary subjektivního vnímání a vědomí. Zde mohlo na Teigeho uvažování silně působit právě Dvořákovo zrušení antiteze mezi naturalismem a idealismem, vnitřním a zevním obrazem, jeho požadavek jednoty vědy o umění a umělecké praxe.
Uvědomoval si, že jde o problém, který je zásadním způsobem konstitutivní pro celou epochu moderny a avantgardy, podobně jako si byl Dvořák vědom toho, že dějiny a teorie umění moderny nemohou být mechanickým pokračováním tradiční uměleckohistorické metodiky, nýbrž reflexí tvůrčích procesů modemy samotné.