Abstrakt
Merleau-Pontyho rozbory patologií vnímání ukazují, že "objektivní" i "subjektivní" události mají pro živé tělo smysl pouze v závislosti na jeho celkové rovnováze, tj. na tom, jak se celkově organizuje a jak tím oněm událostem "vychází vstříc". Aplikujeme-li toto pojetí na Husserlův příklad dvou vzájemně se dotýkajících rukou jednoho těla, pak musíme konstatovat, nikoli že je v této situaci dáno krytí určitých subjektivních počitků s určitými objektivními kvalitami, nýbrž že mé tělo ve smyslu objektu je výsledkem strukturace celkového pole těla pomocí těla jakožto vykonavatele perceptivních intencí.
Tělo-objekt, a ze stejných důvodů nakonec i tělo-subjekt, je proto produktem analýzy těla ve smyslu pole schopného strukturace či polarizace, nikoli jeho původní fenomenologickou "vrstvou", jako je tomu u Husserla. Uchopuje-li se tělo jako vnímatelné pouze změnou struktury sama sebe, nakolik je určitým polem strukturace, pak ovšem i "vnější" věc, která je rovněž pólem takového uchopování, musí náležet do v nějakém smyslu stejného ontologického "pole" jako tělo.
Merleau-Pontyho "tělesnost", tj. cirkularita mezi tázáním vnímání a odpovídáním vnímaného, je tak fenoménem vyskytujícím se i mimo hranice těla jako jednotlivého jsoucna. Tento fakt umožňuje pojem tělesnosti rozšířit a chápat jej jako "živel", tj. jako dimenzi, v níž se jednotlivá jsoucna vůbec ukazují.