Abstrakt
Studie pojednává meze Marxovy reinterpretace Hegelem koncipované dialektiky jako sebezprostředkování podstatového skrze historickou skutečnost: ukážeme Marxovo odesencializování (již předtím ovšem zcela monistického) hegelovského absolutního ducha a důsledky Marxova pojetí vědomí jako vědomého bytí pro koncept kultury, redukované totiž na zájmově podmíněnou, ""ideologickou"" praxi a její sebereflexi. Tak podrobuje kritice i redukci objektivity na totalitu u zakladatele novodobého západního marxismu György Lukácse, poukazuje na reziduum (ničím objektivně nelicencovaného) sebekladoucího subjektivismu v jeho ""třídním vědomí"", a srovnává tento imanentistický koncept jednak s utopistickým Ernsta Blocha, předcházejícím Derridův akcent na autokriticismus marxismu jako filosofie historicity kategorií (jak jej ovšem teoreticky uchopil sám Lukács!), jednak s dialektikou neidentického možného Theodora W.
Adorna. Reflexí na marxovský pojem (historického) vědomí (vědomého Bytí) skrze kritický průhled jeho nejvýznamnějšími (dle nás) interpretacemi ve 20. století se studie snaží o postižení mezí monisticky koncipované dialektiky pro demokratickou sociální praxi uchovávající ""princip naděje"" v otevřenosti nesubsumovatelného jednotlivého.