Text pojednává o tom, jak lze uvažovat o různých možnostech tématizace minulosti a jejího studia. Východiskem pro toto pojednání je druhá Nietzschova Nečasová úvaha, v níž mluví o nejednoznačnosti způsobů dějinného porozumění a ukazuje významovou škálu přístupů k historii jako vědě.
Snaží se ukázat, že vědomí této nejednoznačnosti je důležité jak pro bádání v obecných dějinách, tak pro studium d ějin výchovy a vzdělávání. Z Nietzschových reflexí vyvozuje závěr týkající se vychovatelského významu studia nejen pedagogické minulosti: poznávání historie nás konfrontuje s naší osobní odpovědností, protože minulost, kterou studujeme za účelem porozumění naší přítomnosti, se skrze tyto způsoby rozumění stále děje.