Abstrakt
Tvář je důležitá nejen jako displej emocí, ale také jako jejich ovladač. Už v Darwinově díle je formulován předpoklad, že výraz tváře slouží kromě poznání i k regulaci emocí.
Nedlouho poté přišel William James s revoluční hypotézou, že není výraz následek, ale příčina prožitků. Trvalo téměř sto let, než se James Laird rozhodl tuto hypotézu pro výraz tváře důmyslně ověřit.
Výsledky byly ohromující. Ve stejnou dobu začal Paul Ekman prověřovat hypotézu o univerzalitě emocí, a tím se vydal do málo probádané krajiny lidské tváře.
Jeho emocionální mapa emocí ovlivnila tak vzdálené činnosti jako je animace filmů, letištní kontrola, manželské poradenství či výslech podezřelých. Postup vědců při poznávání tváře lze porovnat s postupy umělců.
Povšimneme si několika převratných portrétů výtvarných (včetně Mony Lisy) i literárních (včetně Anny Kareniny). Zároveň si připomeneme rizika zaměňování psychologicky nosných (a někdy v tváři dlouhodobě fixovaných) emocionálních výrazů za pouhou atraktivitu tváře, která může vést k psychologicky chybným haló - soudům, jak nás v psychologii jako první upozornil Edward Thorndike, a v literatuře dávno před ním Oscar Wilde.
V současnosti nás na to upozorňují i botulotoxinové injekce