Transplantace kmenových buněk krvetvorby je léčebnou metodou využívanou u řady maligních i nemaligních onemocnění. V dětském věku představuje akutní lymfoblastická leukémie nejčastější diagnózu indikující k této léčbě.
Historie úspěšných transplantací začíná na konci šedesátých let minulého století, k většímu rozšíření v terapii dětských leukémií dochází od let devadesátých. Transplantace je od počátku cílena na pacienty s velmi nepříznivou prognózou.
Předtransplantační přípravný režim s použitím celotělového ozáření či vysokodávkované chemoterapie způsobí potlačení klonu maligních buněk. Postupná obnova funkce dárcovského imunitního systému po transplantaci vede nejen k návratu protiinfekční obranyschopnosti, ale protileukemickým efektem také ke snížení rizika relapsu.
Trvale zlepšujících se výsledků transplantace je dosahováno pokrokem v základní léčbě leukémie vedoucím k zpřesňování indikačních kritérií, dosažení přízniv ějšího stavu remise a načasování transplantace. Na snížení výskytu a zlepšení prognózy vážných potransplantačních komplikací se podílí řada dalších faktorů.
Cílem prospektivních multicentrických studií je zajištění standardů péče i získávání validních dat umožňujících důkladnější analýzy. Článek shrnuje historii transplantací a současná indikační kritéria u dětí s akutní lymfoblastickou leukémií, popisuje proces přípravy a provedení transplantace, přibližuje problematiku potransplantačních komplikací a jejich řešení.