Abstrakt
Očkování má na území českých zemí dlouhou historii, začíná již za Rakouska-Uherska v roce 1803 očkováním proti pravým neštovicím,koncem 19.století očkováním proti vzteklině. Ve druhé polovině 20.století byly do základního očkování zařazeny další očkovací látky.
Díky dětským lékařům byla proočkovanost dětí tak vysoká, že kromě imunity jednotlivce byla významná i imunita kolektivní. Výskyt infekčních nemocí významně poklesl.Dnešní populace, jak lékařská, tak laická, téměř nezná klasické dětské infekční nemoci ani rizika jejich komplikací.
Vzniká tak v posledních letech pocit, že očkování je zbytečné a že je zdrojem komplikací, a proto je lépe neočkovat. Nemoci, kromě pravých neštovic, ale nezmizely, pro vnímavé neočkované osoby jsou i budou rizikem.
Navíc se nyní vyskytují v netypických věkových kategoriích, kde se na jejich diagnózu ani nemyslí. Proto je důležité vracet se k průběhu i k možným závažným komplikacím u neočkovaných osob.