Předmětem příspěvku je zejména rozbor aplikace čl. 9 nařízení Řím I, čl. 16 a 17 nařízení Řím II a čl. 7 Haagské úmluvy o právu použitelném na dopravní nehody z roku 1971. Čl. 9 nařízení Řím I představuje vhodný kompromis respektující zájem na aplikaci tuzemských i zahraničních imperativních norem. Jako sporná se jeví vhodnost doplňující povahy pravidel bezpečnosti a chování ve vztahu imperativním normám podle nařízení Řím II.