Abstrakt
Článek nabízí podrobnou analýzu argumentů proti mučení podezřelých pachatelů, jak je ve svém traktátu O zločinech a trestech (1764) vznesl italský osvícenec Cesare Beccaria. Toto dílo se bezprostředně po svém vydání těšilo velkému vlivu jak na soudobou intelektuální elitu, tak i na konkrétní zákonodárce v řadě evropských zemí.
Pasáž, v níž Beccaria z rozličných důvodů odmítá do té doby stále ještě rozšířenou praxi tortury, přitom patří v rámci jeho díla k těm nejcitovanějším. Text nejdříve stručně rekapituluje vývoj problematiky mučení ve známých dějinách.
Ve stěžejní části pak analyzuje jednotlivé argumenty, které Beccaria proti tzv. předběžné i následné tortuře ve svém díle uvádí. Nepřípustnost tortury je tu takto nejprve dána do souvislosti s principem presumpce neviny - občan, na kterého se zatím hledí jako na nevinného, nemůže být podle Beccarii vystaven fyzickém utrpení.
Mučení je však v Traktátu především představeno jako nespolehlivý instrument, který spíše než o skutkové pravdě vypovídá o fyzické síle podezřelého a zakládá neodůvodněnou nerovnost mezi podezřelými. Pozornost je kromě toho věnována i hodnotově-sociologickému argumentu, podle nějž je mučení třeba odmítnout proto, že dává občanům nebezpečnou zprávu o žádoucích hodnotách.
V závěrečném oddílu se pak text s odkazem na relevantní sekundární literaturu i judikaturu ESLP zabývá otázkou, zda by měl být zákaz mučení skutečně absolutní (taková byla Beccariova představa), a to včetně všech jeho konsekvencí pro trestní proces, nebo zda se je naopak možné k tortuře ve výjimečných případech uchýlit.