Abstrakt
Realimentační syndrom (RS, v anglické literatuře refeeding syndrome), ač v odborných kruzích známý již více než 60 let, je stále obklopen řadou nejasností - není například jednotná a ustálená jeho definice, stejně tak jeho diagnostika v klinické praxi kolísá od naprostého opomíjení až po prevenci jeho rozvoje do takové míry, že může být i zbytečně omezována realimentace pacienta. Jako realimentační syndrom označujeme soubor klinických příznaků metabolických a elektrolytových změn, které se projevují u pacientů ve stavu podvýživy z nedostatku živin po znovuobnovení či významném zvýšení jejich příjmu.
Tyto změny se týkají zejména iontů fosfátových, dále pak kalia, magnézia a natria, s nímž je také spojena změna vodního hospodářství. Nezvládnutý proces realimentace může vést k poruchám energetického metabolismu, elektrického potenciálu buněk, s příslušnými klinickými projevy.
Plně rozvinutý realimentační syndrom bývá naštěstí poměrně vzácný, nicméně může být pro pacienta fatální. Častěji se však vyskytují komplikace realimentace, které zvyšují pacientovu morbiditu a prodlužují hospitalizaci. Přitom jde o jevy snadno ovlivnitelné, a tak znalost a respektování jejich rizika může významně přispět ke zlepšení stavu pacienta.
Problematikou se zabývala i řada odborných společností, jež vydaly svá doporučení. Cílem tohoto přehledového článku je seznámit čtenáře nejen s aktuálními poznatky o podstatě, riziku a přístupu k realimentačnímu syndromu, ale také nastínit možný přínos a využití procesu realimentace v klinické praxi.