Překračování hranic a jejich ochrana je v souvislosti s právě probíhající uprchlickou, potažmo migrační krizí často diskutovaným tématem. Značná část uprchlíků proudících do Evropy připlouvá po moři a musí při své cestě překročit mořskou hranici některého z evropských států.
S trendem migrace po moři se objevuje řada zajímavých mezinárodněprávních aspektů, týkajících se především ochrany uprchlíků, případně migrantů obecně, které se prolínají zejména uprchlickým a mořským. Mnozí lidé přicházejí proto, že jim v případě nuceného návratu do domovského st átu hrozí zásadní újma.
Mezinárodní právo na tyto situace pamatuje a svůj právní postoj vyjadřuje principem non-refoulement. Jedná se o povinnost státu osobu za určitých okolností nenavrátit, smluvně je vyjádřena v řadě úmluv, hovoří se i o jejím obyčejovém charakteru.
Při používání tohoto principu státy v praxi vyvstává řada otázek spojených na jedné straně s lidskými právy a na straně druhé s oprávněnými zájmy státu na regulaci toho, kdo se ocitne na jeho území.