Abstrakt
Cílem předloženého článku je analýza a představení tématu duševních poruch jako sociálně konstruovaných entit, přičemž toto téma sledujeme s ohledem na kategorii normality chápané v socio-kulturním a nikoliv pouze v medicínském smyslu. Naši metodologickou pozici je nutno chápat jako pozici sociálně konstrukcionistickou, kdy za podnětné pokládáme koncepce vypracované jak sociální antropologií a sémiotikou, tak existenciální psychoterpatí či tzv. "Mad Studies".
V rámci teoretického uchopení duševní poruchy jako tématu sociální antropologie předpokládáme, že duševní porucha patří k základním konceptům, které spoluutvářej í společenské a kulturní chápání normality: normalita na úrovni prožívání, myšlení a chování se do velké míry definuje negativně - tedy tím, co není - a v opozici k ní stojí právě mimo jiné duševní porucha. Náš další předpoklad je, že normalita se v běžném diskurzu naší společnosti stává signifikantní v oblastech duševního zdraví, sexuality a genderu, přičemž tyto oblasti mohou různě splývat: jinakost na úrovni sexuality nebo genderu může být - a často také je - interpretována jako symptom duševní poruchy.
Výsledné zjištění textu bychom mohli charakterizovat tak, že na obecnější rovině vidíme arbitrárnost hranice mezi tím, co se pokládá za normální a zcela v pořádku, a poruchou. Charakter této hranice závisí na mnoha věcech, které spíše než s medicínou souvisejí například se společenskými a kulturními pravidly.
Na konkrétnější úrovni je pak vidět lékař jako konstruktér, který z jednotlivých znaků (symptomů) sestavuje celky diagnóz. Tyto celky se mohou přeskupovat, posouvat i úplně rozpadat.
Zkoumání duševní poruchy jako součásti sociálně konstruované reality tak umožňuje nahlédnout i mocenskou dynamiku a nesamozřejmost zdánlivě přirozených kategorií jako je zdraví a nemoc, respektive normalita a abnormalita.