Abstract
Malířství socialistického realismu vzbuzuje dnes mnoho diskusí nad jeho platností, zařazením mezi směry 20. století nebo polemikou o stalinistickém či československém původu. Ucelená publikace, jenž by hodnotila oficiální umění 50. let z hlediska metodologického uchopení, dnes stále chybí.
Ve svém výzkumu se zaměřuji na možnost zkoumat malířství socialistického realismu z hlediska individuální psycho-historie malířů. Tento přistup umožňuje polemiku nad realizacemi prokomunistických děl, jako výsledku osobního přesvědčení umělce formovaného základě životních prožitků a názorů.
Paradoxem je, že oficiální umění komunistické strany, jenž mělo striktně předepsanou formu i obsah, je možné zkoumat z pohledu na umělce jako individuum se všemi lidskými pohnutkami. Existenciálně zakotvený metodologický přístup k malířství socialistického realismu aplikuji na trojici umělců, zakládajících členů Armádního výtvarného studia, nejpevnějšího jádra produkce socialistického realismu.
Alena Čermáková, Jan Čumpelík a Jaromír Schoř se setkali se socialistickým realismem ve velmi rozlišných věcích a jejich názory byly formovány odlišnými vlivy. Zároveň představují kolektiv autorů nejvýraznějších děl tohoto směru.
V případě zmíněných malířů je možné prokázat jejich individualistický projev v dílech. Ve většině postkomunistických zemích je umění socialistického realismu s nezaujetím široce zkoumáno a hodnoceno.
U nás je stálé vnímáno se značnou citlivostí a jistou snahou vyhnout se jakémukoliv jinému než výhradně negativnímu komentáři. Z tohoto důvodu aplikuji zmíněný metodologický přístup, jenž zdůrazňuje vnímání doby v myšlení tehdejšího člověka a nezdůrazňuje politickou situaci.
Na tomto základě je dále možné postavit další studium socialistického realismu a vyrovnat deficit úrovně zkoumání umění této doby.