Abstract
Kolektivní dům v Litvínově s 352 byty pro více než 1000 obyvatel byl postaven v letech 1947-1957 místními chemickými závody jako zaměstnanecké bydlení pro rodiny s dětmi. Dům měl za pomoci kolektivních zařízení ulehčit rodinám péči o domácnost a o dítě, a také obyvatelům nabídnout bohatý společenský život.
Tehdejší noví obyvatelé prostory Koldomu a jeho vybavení využívali v souladu se svými životními styly. Některé služby nabízené obyvatelům se proto neujaly, jiné byly úspěšné.
Vzhledem k dobově nadstandardním bytům a dostupným službám bylo toto bydlení vnímáno jako statusově velmi významné, což už v současnosti neplatí. Společné pozitivní obrazy minulosti Koldomu fungují jako silný legitimizační prostředek společenství původních obyvatel Koldomu.
To je analogické argumentaci Allana Megilla, který říká, že paměťové praktiky hrají velkou roli tam, kde je problematizována identita (Megill, 1998). Lokální identita nebo pocit domova mohou být odděleny od fyzického (žitého) prostoru (Svašek, 2002).
Zejména co se sociálních vazeb týče, může být lokalita, na které lidé trvale žijí, popsána jako úpadková a trpící ztrátou kvality. Takovou lokální identitu lze popsat jako semideteritorializovanou (Lehečka, 2013).
Cílem příspěvku je vedle popisu "provozu" celého domu a kolektivních zařízení i poukázat na to, jak společné obrazy minulosti slouží původním obyvatelům jako prostředek vymezování se k současnosti domu, která je v kontrastu k minulosti vnímána jako úpadková, zejména co se sociálních vazeb a materiálního prostředí týče.