Abstrakt
Tento článek se zabývá omezením svobody projevu ve vztahu k regulaci financování volebních kampaní. Hlavním tématem je otázka, zda stát má pravomoc stanovit maximální hranici, kolik jednotlivec může přispět kandidátovi nebo kolik prostředků může sám použít na nezávislou propagaci politické strany nebo jednotlivého kandidáta.
Ve směru k poslednímu pokusu české vlády změnit současný deregulovaný stav se objevila řada kritiky, která se odkazovala i na nedávná rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu, který velmi omezil veřejný zájem na kontrole kampaní. Na druhé straně stojí Evropský soud pro lidská práva, který poskytl státům vysokou míru uvážení, když naopak veřejný zájem na funkčním volebním procesu uznal.
Oproti Nejvyššímu soudu USA tak ESLP přiznal státům oprávnění omezit práva třetích stran vést volebních kampaně, pokud jsou v daný okamžik obdobně omezeny i politické strany. Činnost třetích subjektů ve volebním procesu roste a vede k obcházení účelu volebního práva. Skoro neomezené množství prostředků v politice bez uvedení původu ohrožuje volební politický pluralismus a způsobuje hrozbu korupce.
Závěrem článku je, že v systému Evropské úmluvy státy disponují oprávněním regulovat politickou činnost třetích stran, omezit množství financí ve volebním procesu i vynutit zveřejnění identity zadavatele politické reklamy.