Abstrakt
Počátkem 20. století zformuloval na základě čínských a západních podnětů Hu Shi svou teorii sociální nesmrtelnosti: každý člověk je nesmrtelný skrze společnost, protože ta je věčná. Tato filozofie reagovala na otázku, může-li dosáhnout člověk nesmrtelnosti, stejně jako na otázku postavení jedince ve společnosti (je jedinec individuem nebo se má podřídit společnosti?).
Hu Shi tak reagoval na dvě základní problematiky, s nimiž se Čína potýkala: pověry a víra v nadpřirozeno (vnímané y pohledu Hu Shia jako přežitek, který v moderním světě neměl žádné místo) a postavení jedince a společnosti. I když víra sama o sobě byla vnímána jako přežitek, Hu Shi dobře chápal, že moderní základní existencionální otázky, které náboženství řeší, nelze opomíjet.
Otázka lidské smrtelnosti či nesmrtelnosti byla proto v Hu Shiově teorii přehodnocena tak, aby zároveň odpovídala moderním vědeckým poznatkům (neexistuje fyzická ani duševní nesmrtelnost), stejně jako člověku dodávala naději, že je možno určité nesmrtelnosti dosáhnout a to vlastním odkazem - tedy vlivem na společnost. Otázka lidské individuality a svobody člověka nabyla v Číně na významu především pod vlivem nových západních myšlenek (např.
H. J.
Ibsen). Měnící se společnost, především pak vzdělanci, se tak potácela mezi tradicí a touhou prospět společnosti (a to i za cenu vlastních obětí), a potřebou vlastní svobody, neomezené starými tradicemi a společenskými konvencemi.
Vlastní život a sebevyjádření a zároveň touha zasadit se o lepší společnost, to byly dvě základní myšlenky, které ve své teorii sociální nesmrtelnosti Hu Shi propojil. Filozofie sociální nesmrtelnosti tak měla za cíl vytvořit nového nezávislého člověka, který bude mít silné morální cítění a bude cítit odpovědnost vůči společnosti kolem sebe, a stejně tak vůči budoucím generacím.