Spravedlnost je jeden ze základních pojmů pro dobré uspořádání lidských vztahů. Je to regulativní idea pro uspořádání společnosti, která předcházela právu a objevuje se už i u zvířat a smysl pro spravedlnost vidíme už u malých dětí.
Schopnost altruistického chování, smysl pro spravedlnost, reciprocitu i vzájemná pomoc jsou patrně geneticky dané jako dispozice, které se pak dále rozvíjejí výchovou, nebo mohou být výchovou deformovány. Problémy se spravedlností se v psychoterapii objevují často, nemusí však být v terapii reflektovány a zpracovány.
V psychoterapii se někdy objevují přímo v tom, co klient říká (většinou o nespravedlnosti), ale častěji je toto téma obsaženo ve stížnostech a příbězích implicitně na pozadí konfliktů a problémů. Týkají se jak klientova příběhu, jeho problémů s druhými lidmi, tak samotného terapeutického procesu, od výběru klienta do terapie, přes terapeutický vztah až ke strategiím terapeutické změny.
Zvýšením vnímavosti k tématu spravedlnosti může terapeut pomoci zkvalitnit terapeutický proces. Problémy se spravedlností mezi terapeutem a klientem může odhalit poctivá sebereflexe nebo kvalitní supervize.