Abstrakt
Příspěvek se zabývá reflexí tvorby Marie Jurićové Zagorky (1873-1957) v kontextu chorvatské prózy, autorky, jejíž romány vycházející na pokračování v denním tisku jsou dobovou kritikou označeny za populární brak pro nevzdělané čtenáře, estetický barbarismus, byť kompozičně vychází z obecně přijímaného modelu realistické narace. Zabýváme se zejména genderovými tlaky ve fikčním prostředí, konkrétněji problémem pacifikace a patriarchálního normování postav dle binární dichotomie soukromého a veřejného, jakož i Zagorčiným "ohrožujícím" pojetím ženství v její tvorbě i editorské činnosti v časopise Ženski list, akcentujícím reflexe ženské zkušenosti.
Příspěvek si pokládá otázku, je-li recepční disproporce Zagorčiny tvorby následkem modernistického odporu k realistické deskriptivnosti historizující narace či se jedná o vytěsnění autorky odmítající se podřídit dobové disciplinaci ženy ve veřejném prostoru.