Abstrakt
Můj příspěvek se pokouší propojit originální výzkum Waltera B. Cannona v oblasti fatálního psychogenetického šoku, lidově označované jako "voodoo smrt", s antropologickou teorií reprezentační magie, jak je popsána v klasických dílech: Frazerově Zlaté ratolesti a Freudově Totemu a tabu.
Na základě získaných poznatků z obou oblastí se pak snažím interpretovat scény z krásné literatury, v nichž zničení dokonale krásného obrazu vede "magickým spojením" ke zničení subjektu, anebo naopak v nichž smrt subjektu je ohlašována spontánním sebezničením jeho podobizny. Tento topos, známý od antiky a znovu-zpopularizovaný černou romantikou (A.
Blackwood, E. A.
Poe, O. Wilde), označuje prostupnou hranici mezi estetickou a magicko-náboženskou funkcí portrétní nápodoby.
V závěru práce si kladu otázku, zda právě podcenění prostupnosti této hranice mezi estetickým a magickým pojímáním sebe-reprezentace nestojí u kořene negativních psychologických důsledků patologického chování na sociálních sítích.