Pro historika barokní architektury vyvstává otázka, jak pojmout pomocí jazyka dějin umění náboženskou skutečnost, která je nedílnou součástí sakrálního prostoru. V tomto příspěvku se zabývám přesahy do religionistiky při popisu barokní architektury.
V religionistice lze vysledovat dva hlavní vzory v osobách těchto autorů: Mircey Eliadeho a Jonathana Z. Smithe.
Zatímco podle Eliadeho jsou místa sakralizována skrze nadpozemskou božskou sílu, která v nich přebývá, tak podle Smithe jsou místa sakralizována tím, že jim lidé sakrální význam připisují. Eliade sakrální prostor interpretuje způsobem, který odpovídá tomu, jak mnozí věřící sakrální prostor vnímají, zatímco Smith nabízí kritický přístup umožňující pochopit, jak je pomocí kulturní činnosti význam sakrálních míst konstituován.
V českém prostředí se při popisu barokního sakrálního prostoru inspiroval religionistikou Mojmír Horyna, který sledoval Eliadův způsob interpretace. Budu se věnovat analýze způsobu, jakým Horyna pomocí metaforického jazyka interpretoval barokní sakrální prostor a s ním související zkušenost víry.