Abstrakt
Ačkoliv dominantní kategorii Marxovy a Engelsovy reflexe sociální reality představuje pojem třídy, nelze ignorovat skutečnost, že oba autoři byli ve svém univerzalistickém přístupu nuceni brát v úvahu i konkurenční formy lidské organizace. Jedním z nejkontroverznějších témat marxistické teorie tak zůstává otázka interpretace národních identit a od něj se odvíjející marxistický postoj vůči nacionalismu obecně.
Klíčové teoretické schéma v tomto ohledu představuje doktrína historických a ahistorických národů, představená Engelsem na stránkách Neue Rheinische Zeitung, jež sloužila jako základní distinktivní nástroj pro odlišení žádoucích revolučních hnutí od těch konzervativních. Právě ultimativnost tohoto vymezení spolu s ambicemi univerzální platnosti marxistické teorie však způsobují, že se Marxova a Engelsova vyjádření k národní otázce často dostávají do kontradiktorických pozic.
Příznačná je v tomto směru především interpretace slovanských národních aspirací, jež byly v případě rakouských Slovanů denunciovány jako neoprávněné reakcionářství, zatímco v polské otázce oceňovány jako nedílná součást sociální revoluce. Tato ambivalence, sahající od nadšené podpory národní emancipace až po otevřené rasistické urážky, nás tudíž staví před otázku, zda marxistické postoje vycházely z apriorních primordiálních představ o rozdílné kvalitě lidských druhů, či z různě chápaných sociálních rolí v intencích historického determinismu.
Objasnění tohoto problému nám navíc umožní stanovit, zda lze v případě Marxova a Engelsova přístupu vůči slovanské etnicitě vůbec identifikovat určitou koherentní linii.