Studie odkrývá charakteristické rysy, které vykazují konceptuální tendence v literatuře. Ukazuje nejenom způsob fungování konceptuálních přístupů co do jejich rozpoznávání, recepce a interpretace, ale také vykládá smysl takového typu tvorby.
Za těžiště konceptuálních strategií v literatuře lze považovat kognitivní struktury, mimoumělecké prvky a institucionální reflexivitu, které jsou umělecky transformované do metaforické výpovědi. Tyto strategie se snaží redefinovat tvůrčí činnost v racionalizované společnosti.
Konceptuální umělci si vypůjčují jazyk účelové racionality, aby vytvořili absurdn í situaci, jež recipientovi umožní vnímat zažité vztahy jiným způsobem. První oddíl textu se zaměřuje na umělecké mechanismy (post)konceptuálního (textového) díla: postmediální provedení, metaforický smysl a proměněnou subjektivitu autora.
Druhá část se zabývá teoretickými i historickými souvislostmi konceptuálních přístupů a vědy i techniky, zdůrazňuje dialogičnost těchto oblastí. V poslední kapitole jsou uvedené teze aplikovány na pomyslnou osu přestavující škálu konceptualizace literárních děl a na jejich konkrétní příklady týkající se tří hlavních oblastí: institucionální reflexivity, jazykového deskillingu a absurdního užití racionálního jazyka.