Abstrakt
Bolest doprovází lidstvo od počátku jeho existence, a stejně tak dlouho hledají lidé prostředky pro její potlačení a zmírnění. Jedním z nejstarších a nejúspěšnějších analgetik je bezesporu opium, usušená šťáva z nezralých makovic máku setého (Papaver somniferum L.), která své jméno dostala po řeckém termínu οπός, značícím šťávu.
Její produkce a používání se datuje od neolitických dob, přes starověké civilizace (Asýrie, Egypt, Řím) až do dnešních dnů. Některé antické léčivé přípravky s opiem se používaly po dlouhá staletí (theriak, philonium).
Ve středověku přibyla jako aplikační forma spongia somnifera (uspávací houba). V 16. století Paracelsus zvyšuje analgetický účinek zavedením opiové tinktury (laudanum), která byla v různých obměnách používána ještě o pět století později.
Přelomem ve vývoji analgetik je rok 1805, v němž publikuje Friedrich W. A.
Sertürner metodu izolace hlavního alkaloidu opia - morfinu, díky čemuž se značně zpřesňuje jeho dávkování. S rozšířením látek morfinového typu se rozšiřuje i závislost na nich a jsou hledány alternativní struktury (heroin, petidin, metadon).
Druhou větev analgetik tvoří látky slabšího účinku (nenarkotická analgetika), mezi ně se nejprve řadily rostlinné drogy (kozlík, chmel, mandragora), později přibyl alkohol. Na základě zvyšující se poptávky po léčivech tohoto typu byly od druhé poloviny 19. století syntetizovány různé deriváty salicylové kyseliny (proslulý aspirin), deriváty pyrazolonu (fenazon, a později specifické inhibitory cyklooxygenázy), a konečně deriváty anilinu (fenacetin, paracetamol).