Abstrakt
Monografie se zabývá starobylým právním institutem darování a jeho modalitami v soukromém právu, a to se zřetelem k jeho nedávné rekodifikaci. Darování představuje asynallagmatický smluvní závazek, jehož podstatou je dobrovolné a bezplatné poskytnutí daru, jímž dárce sleduje zvětšení majetku obdarovaného.
Rekodifikace civilního práva s sebou přinesla změny v oblasti darování a nastoluje nové otázky (teoretické i praktické) související nejen s novými modalitami darovací smlouvy, ale rovněž s novou úpravou darovací autonomie, resp. vymezením jejích kontur ve zvláštních životních situacích. Práce je koncipována jako zevrubná, komplexní, kritická právní analýza aktuální tuzemské úpravy darování, zasazená do kontextu českého právního řádu a obohacená o komparaci s vybranými kontinentálními zahraničními právními úpravami, které mají nebo mohou mít určitý vztah k tuzemské nové úpravě (Rakousko, Francie, Itálie, Rumunsko, Španělsko, Nizozemsko, Švýcarsko a některé další), anebo ji přímo ovlivnily, resp. byly v určitých aspektech darování jejím zdrojem (Québec).
Práce se na mnoha místech musí vypořádat s aplikovatelností dosavadní judikatury a naznačit použitelné judikaturní tendence, nevyhýbaje se přitom ohledům na zajímavá rozhodnutí zahraničních soudů. Posláním habilitační práce je tak co možná nejkomplexnější zhodnocení, zda nová právní úprava závazku z darování obstojí ve srovnání s ostatními evropskými úpravami (obsaženými v civilních kodifikacích s výrazně delší tradicí), ale nejen to, zda je v některých ohledech nepřekonává svým liberálním přístupem, anebo naopak, zda nezaostává za některými moderními občanskými zákoníky (Rumunsko, Québec, Nizozemsko).