Ochrana spotřebitele v evropském kontextu začala nabývat na významu až v polovině 70. let minulého století. Byla to Rada EHS, která v roce 1975 poprvé přijala program zacílený přímo na rozvíjení politiky ochrany spotřebitele.
Akční plán Komise navazující na prohlášení Rady položil pilíře spotřebitelské ochrany jasnou formulací pěti základních spotřebitelských práv: právo na ochranu zdraví a bezpečnosti, právo na ochranu hospodářských zájmů, právo na náhradu utrpěné škody, právo na informace a vzdělání a právo sdružovat se k ochraně svých zájmů.Základní pojem spotřebitele není jednoznačně definován. Unijní spotřebitelské právo nemá jednotnou koncepci spotřebitele.