Abstrakt
Problematika mikronutrientů u pacientů v kritických stavech je stále diskutována. A to jak samotný význam jednotlivých vitamínů a stopových prvků, tak nutnost a míra substituce, často velmi odlišná od doporučených dávek pro parenterální i enterální příjem dle aktuálních guidelines (evropské a americké společnosti pro parenterální a enterální výživu - ESPEN, ASPEN).
V recentních pracích jsou často uváděny pro kriticky nemocné v sepsi dávky řádově daleko vyšší (například u selenu, vitamínu D, či u vitamínu C). Současně s tím se zvyšují nároky na monitoraci jednotlivých mikronutrientů.
Rozvoj analytických metod nám sice poskytuje jisté možnosti stanovení, ale časová dostupnost je stále pro aktuální monitoraci nevyhovující. Zásadní otázkou však je, nakolik nám plazmatické hladiny dávají přiléhavou odpověď na reálný stav zásob daného mikronutrientu v těle, zda pokles hladin většiny mikronutrientů, který zjišťujeme u kriticky nemocných, je výrazem reálného deficitu, a pak je třeba je substituovat, anebo zda tento pokles reflektuje jejich redistribuci do jiných kompartmentů a je jen výrazem tíže stavu.
Na problematiku stopových prvků jsme se zaměřili ve dvou článcích publikovaných v předchozích číslech Klinické biochemie a metabolismu. V tomto sdělení se budeme věnovat vitamínům, které jsou nejvíce diskutovány v kritických stavech.
Tedy na vitamín D, B1, C, E a K.