Abstrakt
Nový občanský zákoník (ObčZ) ponechává tradičně vymezení příčinné souvislosti na judikatuře a právní teorii. Vzdor "mlčení" zákona, mohou ale vést změny, které stojí v pozadí ObčZ, k odlišnému pojetí kauzality, než které u nás doposud panovalo.
Cílem tohoto článku je načrtnout do značné míry originální teorii kauzality, a to na základě analýzy dvou klíčových reformních momentů ObčZ. Konkrétně se autor snaží domyslet, co může pro kauzalitu znamenat deklarovaný (1) odklon od materialismu a (2) příklon k idealistické západní tradici, který přijetí ObčZ pravděpodobně provázel.
Na příkladu mimosmluvní odpovědnosti za újmu způsobenou vlastním zaviněním (§ 2910 ObčZ) autor článku pomocí historické, doktrinální a srovnávací metody dokládá, že kauzalitu lze dnes chápat jako dvojstupňový ideální test faktické a právní souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem újmy. Faktická kauzalita je v takové koncepci nicméně jen měřítkem negativním.
Pozitivní měřítko právní souvislosti (adekvátnosti/rozsahu odpovědnosti) pak podle autora plyne přímo ze zákona a je jím hned dvakrát presumované ideální měřítko předvídatelnosti škodního následku z hlediska rozumného průměrného člověka, resp. osoby průměrných vlastností. Každá tato domněnka má svou roli při posuzování jiné příčinné souvislosti (buď ve vztahu k první újmě, nebo k následné újmě).
Nastíněná teorie může navíc výrazně posílit procesní postavení poškozeného.